příběh

Minulou bitvu vyhrála skřetí tlupa, která pobila všechny z hrdinské výpravy a zmizela neznámo  kam. Dva dny na to dorazila skupina vojáků, vyslaná z Královského města. Poháněni nenávistí k ohavným skřetům se je vydali hledat. Podle stop je brzo našli.

Už se pomalu stmívalo, když skřetí náčelník zastavil skupinu. Došli do malého údolíčka, vytvořeného pravděpodobně nějakým potůčkem, který tekl, jenom když hodně pršelo.

„Táák, tady to dneska zapíchnem!“ zařval náčelník. „Postavte lágr a rozdělejte oheň.“

 „Vy dva,“ ukázal směrem ke dvěma menším skřetům bez plátů. „Jdete na lehko, půjdete pro dřevo!“

Dva skřeti se shrbili při pokusu o úklon, shodili věci ke stromu a odběhli.

„A stihněte to, než bude tma! Zaugu, ty běž na první hlídku.“

Rozkázal velitel mohutnému skřetovi.

 „Ano, pane!“

Velitel se usadil a rozložil si kožešiny kolem budoucího ohně. Vytáhl láhev pálenky a vydatně se napil. Za chvíli už v táboře vesele praskal oheň a kolem něj bylo velmi veselo. Skřetím lágrem se nesl skřetí smích.

...

„co to bylo?“

„co?“

„něco jsem slyšel.“

„nic tam není.“

„fakt kurva, něco jsem slyšel v tom křoví“

„no jo, Baurrush si to tam dává s Goldaukem“

Všichni kolem ohně se pobaveně zasmáli.

„Říkám, že tam něco je“,

Hrbatý skřet se nervózně zvednul, opřel se o svoje křivé kopí a očima prohledával okolní křoviska.

„něco se mi tam nezdá, je tam podezřelý ticho“

„to proto, že seš hluchej jak strouchnivějel pařez!“

„protože ty seš bystrost sama gladume.“

„radši už drž hu…“

Nestihl skřet doříct, protože byl přerušen.

„Ticho snago! syknul velitel, taky tu cejtím bílý maso. Vypadá to, že tu nejsme sami. Taste šavle, ale potichu!“ Skřeti pustily misky a jídlo, a začali se rychle a nemotorně zvedat od ohně, hledat prošívky, štíty a zbraně.

„Řek sem potichu! Která sviňka má kurva hlídku?!“

„zjistím to, pane!“

Skřet vyběhnul na místo, kde měla stát hlídka. Chvíli bylo ticho, tlupa napjatě čekala, co se bude dít..

„Co tam tak dlouho dělá? Hej! Tak co?“

Nočním tichem se náhle rozlehl hlasitý a pronikavý skřetí jekot. Krátce na to něco zasyčelo vzduchem a jeden ze skřetů sebou praštil do ohně. Jeho tělo, hojně polité kořalkou okamžitě vzplálo.

„Jsou tadyyy!"

Útok dopadl na tábor jako drtivý úder kladiva. Než si obránci uvědomili, co se děje, bylo velmi rychle po boji. Útok si vyžádal jen dva mrtvé muže.

….

Jiný skřetí Grark zrovna procházel kolem jižního úpatí Zelených hor. Vzdalovali se od malé osady, ve které minulý týden pobyli a potěšili se vřelého pohostinství vstřícných rolníků, jejich milé dcery a ženy skřety taky velmi potěšily a jídla i pití bylo mrtě. Na rozloučenou, aby na ně hned nezapomněli, jako díky za pohostinství vyvěsili tělo mladé selky nahé na bránu osady, poté, co se na ni všichni na malém náměstíčku, před celou vesnicí vystřídali. Kolena měla odřená do krve, na obličeji podlitiny a celá byla špinavá od bahna.

Teď už s čerstvými silami a novými zásobami pokračovali v cestě. Po chvilce pochodu viděli, jak se k nim někdo z dálky blíží a volá.

„Pane! Pane!“

Volal blížící se stopař už z dálky. Víc mu rozumět nebylo. Chvíli trvalo, než se přiblížil, ale teď už byla slova slyšet jasně.

„Pane, našel jsem je, je to kousek odsud.“

„No a? Čekají na nás s hostinou rovnou naší velikosti?“

Zvolal náčelník nahlas pro povzbuzení. Stopař se opřel o kolena a vydýchal se.

„ Pane…,“ nadechl se zhluboka, „všichni jsou mrtví.“

„Cože?“

Skupiny se zmocnil rozruch, všichni se zmateně otáčeli, ošívali a dívali se jeden na druhého.

„Jak k tomu došlo? Pane, co budeme dělat?“

„Podíváme se tam. Buďte potichu a rozhlížejte se.“

Pomalu se vydali směrem, kterým přišel stopař. Pohybovali se obalu a obezřetně. Prošli křovím do koryta potoka, až došli k malé skalce, která vytvářela spolu s korytem skvělé, závětrné místo pro táboření. Viděli několik stanů, většinou strhnutých a spadlých na zem, vyhaslé ohniště s ohořelým tělem jedno skřeta a spoustu mrtvých těl na hromadě, ze které se ještě kouřilo. Hlína kolem byla udusaná, na zemi bylo pár polámaných šípu a rezavých skřetích zbraní, kyrysů, přileb a třetího nádobí, kotlíků a lžiček, různých kožešin a jiných věcí. Všude bylo spousta černé skřetí, občas i červené lidské, zaschlé krve. O kousek dál byly v zemi dva dřevěné křížky a dva pruhy rozorané půdy. Ze stromu, který rostl ve skalce, visela pověšená hlava velitele padlého grarku.

„Prohlédněte to tady, jestli něco nenajdete. Hledejte užitečný věci, něco od nepřátel, prostě všechno a ty, stopaři, najdi jejich stopy a zjisti, kam šli. Vydáme se za nimi a doženeme je! Za tohle nám zaplatí vlastní krví!“

Náčelník se posadil na pařez a zhluboka vydechnul. Před sebou v zemi viděl pár malých zubů, bílých a tupých. Ty určitě nebyly skřetí. Dushatar grarku odešel kousek opodál, aby se mohl věnovat meditaci. Jeden ze skřetů přišel blíže k sedícímu náčelníkovi a zeptal se ho.

„Pane, kdy vyrazíme?“

„Nemůžem se moc zdržovat, zítra ráno vyrážíme.“

Jak dopadne tento skřetí hon? Přijď to pomoct rozhodnout pro svou stranu!